Современные отношения между Россией и ЕС

Obsah

Úvod 2

Historické vztahy EU a Ruska 3

Současná pozice Ruska a její vztahy s Evropskou Unií 7

Perspektivy spolupráce 11

Závěr 12

Seznam použitých zdrojů 13

 

Úvod

V dnešní době si nelze představit svět bez vzájemného propojení jednotlivých zemí. Styky mezi nimi se mohou uskutečňovat jak na báze politiky, tak i v ekonomické sféře. Mezinárodní organizace, a především Evropská unie, ne jen regulují mezistátní vztahy, ale také řeší hodně globálních otázek. Od poloviny 90. let se pro charakteristiku vztahů mezi Ruskem a EU používá pojem strategické partnerství. Ovšem někteří politici zpochybňují životaschopnost této aliance a považují tohle tvrzení za značné přehánění. Někdo naopak má velmi pozitivní postoj ohledně této otázky. Nesporně víme, že vztahy mezi Ruskou federací a Evropskou unií je velmi komplikované. V posledních letech se výrazně zvýšilo regionální napětí - zatímco EU rozšiřuje svou členskou základnu, Rusko se snaží zachovat ekonomický a politický vliv na země postsocialistického bloku. Jde boj o působení na společné prostředí, ve kterém můžeme vidět rozdíly v základních principech, strategiích a cílech. Evropa bez Ruska je v podstatě bez surovin, které budou do budoucna stále více strategickým a existenčním faktorem a v Rusku je jich dost. Stejně tak pro Evropu je existenční potřebou nový trh a ten ruský trh je opět v Evropě největší a tedy do budoucna nejvýznamnější. U Ruska bylo a je historicky dané, že bude usilovat o zpětné získání své pozice jedné z největších světových velmocí a má k tomu všechny předpoklady. Ale pro úspěšný další vývoj, posílení své pozice a světové uznání stejně potřebuje pomoc EU. Pro efektivní spolupráci je nesporně zapotřebí působit na základě vzájemného respektovaní a oboustranné zodpovědnosti, a taky prohlubovat vztahy nejen v oblasti obchodu, ale taky pohybu služeb, kapitálu, lidských zdrojů, důležitých odvětvích hospodářství, vnější a vnitřní politiky. V této práci bych chtěla se podívat na vývoj vztahů mezi EU a Ruskem, zanalyzovat oboustrannou závislost a najít případné varianty podoby těchto vztahů v budoucnosti.

 

 

 

 

 

 

Historické vztahy EU a Ruska

Pokud se v této práci chci zabývat perspektivami možné spolupráce Evropské unie a Ruska, musíme se alespoň stručně podívat na historii jejich vztahů.

20. století začíná řadou vážných politických krizí, které ještě více zvyšují napětí v Evropě. Roste agresivita Německa a jeho snaha o získaní vedoucího postavení mezi velmocemi. V Rusku, které bylo do značné míry zatíženo účastí v 1. světové válce a trpělo vojenské neúspěchy, došlo k vítězství socialistické revoluce v listopadu 1917. Na základě Deklarace práv národů od Ruska se oddělily Estonsko, Lotyšsko, Finsko a Litva. V této době v Rusku dochází k občanské válce, způsobené uchvácením moci bolševiky a vytvořením vlády tzv. sovětů v čele s Leninem. Do čela ozbrojeného boje s komunistickou mocí se postavili bývalí carští důstojníci a kozáci, kteří postupně vytvořili několik armád. Boje skončily vítězstvím bolševiků v roce 1920.

V roce 1922 vzniká Svaz sovětských socialistických republik, který formálně představoval konfederaci nezávislých států. Kapitalistické země se začaly obávat rostoucího vlivu socialismu, což vedlo za sebou vytváření tzv. sanitárního kordonu kolem SSSR a taky mezinárodní politickou a hospodářskou izolaci státu. Ale už v roce 1922 v Rapallu SSSR byl mezinárodně uznán některými evropskými státy, pak vstoupil do Společnosti národů a začal provádět politiku proti fašismu. Ovšem vztahy mezi evropskými mocnostmi a SSSR zůstávaly příliš slabé a nedůvěrné. Teprve situace během druhé světové války přinutila USA a Velkou Británii podpořit SSSR v boji proti Německu.

Na Postupimské konferenci, která se konala v srpnu 1945, bylo rozhodnuto o podobě Evropy po 2. světové válce. SSSR rychle začal prosazovat sociální řad v zemích střední a východní Evropy, aniž by vzal v úvahu jejich vlastní tradice a názory na budoucnost. Hospodářskou krizi v Evropě pomohl překročit Marshallův plán nabídnutý Spojenými státy americkými. Spolupráce Francie a Spolkové republiky Německo, kterým se podařilo překonat nepřátelství, stala se základním kamenem hospodářské a politické integrace, z které vznikla dnešní EU.

V roce 1949 vzniká Rada vzájemné hospodářské pomoci, obchodní organizace sdružující v době studené války státy socialistického bloku. Členy RVHP od jejího založení byly Sovětský svaz, Československo, Polsko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko, později přistoupily Albánie, NDR, Mongolsko, Kuba a Vietnam. V plánech socialistických zemi na prvním místě byl rozvoj těžkého průmyslu, výrobě spotřebního zboží věnovali pozornost velmi málo, a proto země RVHP vždy zaostávaly za zeměmi západní Evropy. Hlavní odlišností RVHP od spolupracujících států západní Evropy bylo to, že ekonomická spolupráce socialistických zemí nevedla k jejich integraci a hospodářskému rozvoji.

Brzo po 2. světové válce se svět ocitl mezi dvěma póly, Východem a Západem, v situaci studené války. Již 4. dubna 1949 byl založen pakt Severoatlantické aliance podpisem Washingtonské smlouvy, která zakotvila vznik bezpečnostní organizace západních demokracií jako odpověď na povalečnou situaci v Evropě. V 1. polovině 50. let v rámci studené války začal probíhat integrační proces. Začal v r. 1951 Římskými protokoly. Ve své první etapě vyvrcholil založením EHS = Evropské hospodářské společenství a ANSUS – organizace menších evropských států. Země Východu ze své strany podepsaly Varšavskou smlouvu, která byla protipólem Severoatlantickému paktu a určitou zárukou spolupráce členských zemí při obraně socialismu. V této době v řadě států socialistického bloku rostlo znepokojení s existující cestou rozvoje společnosti. Po smrtí Stalina v čele SSSR stal Chruščov, ale jeho politické reformy nepřinesly očekávané výsledky. Po nástupu L. I. Brežněva Sovětský svaz ještě více zaostával za západními demokraciemi. Jenom M. S. Gorbačov, který se postavil do čela země v roce 1985, pokusil se oživit ekonomiku státu a řešit problém mezinárodní izolace. Jeho cílem bylo posílit důvěru a bezpečnost ve světě a omezit zbrojení, kromě toho, zdůrazňoval rozvoj spotřebního a strojírenského průmyslu a celé sociální sféry. Postupně vedení země došlo k závěru, že ekonomickému rozvoji brání existující politický systém a je potřeba jej změnit. Proto byl udělán pokus o reformaci stagnující komunistické strany. Gorbačov viděl svět jako jediný a odmítal dělení na socialistický a kapitalistický tábory. V zahraniční politice považoval za prioritní společné řešení globálních problémů, omezení zbrojení a posílení vzájemné důvěry, výstavbu společného evropského trhu, kam chtěl Sovětský svaz vstoupit. Vojenská aktivita obou supervelmocí se měla orientovat na obranu, nikoli na útok, a proto v roce 1987 SSSR podepsal smlouvu o likvidaci raket krátkého a středního doletu v Evropě, podle které v roce 1990 bylo odsunuto 2500 raket.¹

Taky Sovětský svaz přijal jednostranné  moratorium na použití jaderných zbraní a podepsal smlouvu o likvidaci části jaderné výzbroje. Pak v roce 1989 si Moskva dala závazek, že sjednotí své zákony s mezinárodním právem a bude garantovat základní lidská práva a svobody v souladu se snahou o vytvoření právního státu a demokratizaci života v zemi. Značným krokem v politické činnosti Sovětského svazu bylo omezení vlivu na socialistické země, ale tento postoj však nevedl ke zvýšení autority SSSR v těchto státech, naopak, k jejich odklonu od Sovětského svazu, kritice komunistických stran, co pak znamenalo pád socialismu v této části Evropy. Varšavská smlouva se rozpadla a postsocialistické státy se zaměřily na vstup do EU a NATO. NATO slíbilo SSSR, že se bývalé členy Varšavské smlouvy nestanou členy Aliance, ale žádné stvrzující smlouvy nebyly podepsány. Proto Aliance začala přijímat nové členy. Rozpadla se i RVHP, což taky představovalo důsledek hluboké ekonomické krize v SSSR. Studená válka se skončila a na nějakou dobu se zdálo, že dochází k nastolení větší bezpečnosti a důvěry ve světě.² V Lotyšsku, Litvě a Estonsku se objevily sily, které požadovaly odtržení od SSSR a v roce 1991 tyto tři republiky vystoupily. Kromě pobaltských republik odmítla účast v Sovětském svazu i Gruzie. 31 prosince 1991 byla existence SSSR ukončena a jeho místo v Radě bezpečnosti OSN převzala Ruska federace.

Bývalé členy SSSR s výjimkou pobaltských se přidaly do Společenství nezávislých států, které bylo zformováno 8. 10. 1991 Ruskem, Běloruskem a Ukrajinou. Příčinou jeho zřízení byla potřeba hospodářských kontaktů, protože tyto státy zůstávaly závislými na Rusku i nadále. Po rozpadu SSSR a vzniku Ruské federace se situace ještě zhoršila. I když ze strany EU bylo možné slyšet dobré reference o politice Jelcina a o jeho snaze demokratizovat život v zemi, o výraznou spolupráci s Ruskem nešlo. V roce 1997 uzavřely smlouvu o strategickém partnerství, ve které byly zakotveny podmínky, jejichž splnění by umožnilo členství Ruska v EU. Patří k nim mimo jiné společné sdílené hodnoty, závazek zachovávat mezinárodní mír a bezpečnost, řešit spory mírovým způsobem, důraz na dodržování lidských práv a práv národnostních menšin, vybudování pluralitního systému politických stran se svobodnými volbami, liberalizace hospodářství. Rusko již není považováno za stát s centrálně řízeným hospodářstvím, ale za ekonomiku směřující k vybudování tržního hospodářství. Ale především EU projevovala zájem o rusky trh, kvůli tomu hlavním požadavkem této smlouvy bylo vytvoření zóny volného obchodu. V Rusku v roce 2000 před novými volbami prezidenta zemi hrozil ekonomický, politický a společenský rozklad. Stát ztratil svůj význam na světové aréně. Za této situace prezidentem byl zvolen Vladimir Vladimirovič Putin, kterému se povedlo zvýšit řadu ekonomických ukazatelů, vymanit ruskou ekonomiku z 15 let trvající krize a posílit sebevědomí Rusů. Byl zcela kritizován Západem kvůli tomu, že limitoval přistup zahraničního kapitálu do země. Například v roce 2006 byl nucen opustit Rusko petrolejářský koncern Shell, který chystal největší ropný a plynárenský projekt na světě. Ovšem bez zahraničních investorů nebude Rusko v brzké době moci otevřít nová ložiska ropy a plynu. Dmitrij Anatoljevič Medveděv, který se ujal prezidentského úřadu v roce 2008, v porovnání s Putinem chce více spolupracovat se západními zeměmi. “Hlásí se k potřebě spolupráce s EU a mezinárodními společnostmi a uvědomuje si, že ruská ekonomika se jinak nemůže rozvíjet tak rychle, jak potřebuje. Rusko má zájem o rozvoj špičkových technologií. Deklaruje ochotu vytvořit systém nejvyšších výhod pro zahraniční investory, ale jen v oborech, které potřebuje. Nadále trvá na státní kontrole svého surovinného bohatství a energetických zdrojů, ale připouští, že i zde je místo pro investory ze zahraničí.”³

Je třeba se podrobněji zmínit o Gazpromu, který je největší ruskou společnosti a největším transportérem plynu ve světě. Gazprom se také ve velkém zabývá těžbou a distribucí ropy, dodává plyn hlavně pro Střední Evropu, Východní Evropu a státy bývalého Sovětského svazu, ale obchoduje i mimo Evropu. Gazprom bude těžit plyn i v Bolívii. Gazprom dodává plyn i na trh Spojených států kde drží asi 5% podíl. EU odebírá z Ruska asi tak čtvrtinu své spotřeby zemního plynu a kvůli tomu je velmi závislá na RF.⁴ Této závislosti v budoucnosti musí zabránit plynovod Nabucco. Tento plynovod má přivést kaspický plyn do Rakouska přes balkánské státy. Jen přes Ukrajinu pošle Rusko do Evropy 120 miliard kubíků plynu za jeden rok. Kapacita Nabucca by měla být nanejvýš 31 miliard kubíků, přesto by to vedlo k větší diverzifikaci zdrojů.⁵ Obchodní vztahy Ruska představují především styky s EU, Činou a sousedními státy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Současná pozice Ruska a její vztahy s Evropskou Unií

Dnešní vztahy EU a Ruska jsou dosti komplikované  a to kvůli velkému množství neshod jak v mezinárodní politice, tak i v ekonomické sféře. Už jsem zmínila v předchozí kapitole, že Gorbačov a následně i Jelcin se snažili co nejintenzivněji spolupracovat s Unií za účelem budoucího vstupu Ruska do EU. Členství bylo podporováno většinou ruského obyvatelstva a stát usiloval o splnění požadavků Mezinárodního měnového fondu. Ovšem v této době se Rusko nacházelo v situaci hlubokého politického a ekonomického rozvratu a představovalo pro Unii slabého partnera. Vývoj Ruské federace v letech 200-2008 způsobil ekonomickou stabilizaci země a povýšil její váhu ve světové politice. Zájem Ruska o EU se značně snížil, jejích vzájemné vztahy dneska jsou poměrně chladné. Taky je zřejmé, že se vztahy mezi jednotlivými státy a Ruskem docela liší od vztahů Ruska a Unie jako celku. Například, stejně jako v minulosti, nelze pojmenovat příliš přátelskými britsko-ruské vztahy. Mezi těmito státy vznikají spory ohledně vydávaní osob, které jsou v Rusku stíhány za hospodářské delikty. Ruská federace nevydala Velké Britanii Andreje Konstantinoviče Lugového, podezřelého z vraždy bývalého agenta tajné ruské služby Alexandra Valteroviče Litviněnka. Zcela dobré vztahy spojují Rusko s Německem a Francií. Činnost V. V. Putina získala kladné hodnocení u bývalého premiéra Německa Gerharda Schrödera za jeho vládnutí, ale teď je velmi kritizován, že hověl Rusku až příliš především pro to, aby své zemi zajistil dodávky ropy a německým investorům přístup na ruský trh. Angela Merkelová, nynější německá kancléřka, i když jako první z politiků navštívila D. A. Medveděva po jeho zvolení, více se přiklání ke kritice Ruska. Co se tyče společné ekonomiky, za posledních sedm let ruští podnikatelé investovali v Německu 5 miliard eur. Jako přiklad lze uvést Olega Vladimiroviče Děripasku, který vlastní 10 % německého stavebního koncernu Hochtief nebo Leonida Valentinoviče Blavatnika, vlastníka podílu v letecké společnosti Air Berlin.⁶

Francouzský prezident Sarkozy projednal po kavkazské válce mírový plán, ve kterém požadoval stažení ruských vojsk z Gruzie. Pote by mohlo byt obnoveno jednaní o strategickém partnerství, které bylo přerušeno. V dnešní době uvažují premiér Putin a Sarkozy o možnosti uzavření nové smlouvy o bezpečnosti v Evropě.

Vztahy Ruska a zemí bývalého socialistického bloku se dá charakterizovat spíše jako nepřátelské –  většina těchto států naléhavě podporuje USA a ztotožňuje Rusko se Sovětským svazem. Taky Švédsko se obává zvyšování ruské vojenské přítomnosti v Baltském moři, a proto přijalo silně protiruský postoj a přerušilo s RF diplomatické styky. Ovšem ekonomické kontakty firem se pokračují i nadále.

Evropská Unie se dneska nachází v dosti složité situaci, protože z jedné strany USA po ní chtějí co nejsilnější podporu politiky prosazování amerických zájmů v různých částech světa, o které často má zájem i Rusko. Ze své strany Rusko přivolává Unii, aby se nechovala jako satelit USA a vzala v úvahu, že mezi ní a Ruskem existují odolnější vazby než s USA.⁷

V roce 2007 došlo k vypršení platnosti dohody o strategickém partnerství mezi EU a Ruskem z roku 1997. Jednání o prodlužení dohody nemohla proběhnout kvůli Polsku s otázkou zákazu dovozu vepřového masa do Ruska a také z důvodů velkých výhrad k ruské politice vůči Abcházii a Jižní Osetii ze strany Litvy. Ovšem si většina států EU přála zahájení jednaní o smlouvě, která by pomohla zlepšit vztahy mezi oběma stranami.

26. 6. 2008 ve městě Chanty-Mansijsk na Sibiři začal summit EU-Rusko, v rámci kterého bylo rozhodnuto o začátku jednání o nové smlouvě. EU a Rusko se dohodly na okruhu témat, které by měla vzít v úvahu tahle smlouva. Šlo o otázky vnější bezpečnosti, obchodní vztahy, problematiku dodržování lidských práv v Rusku, energetiku a vztahy v oblasti vědy, kultury a vzdělávaní.⁸

Je zřejmé, že v dnešní době existuje řada významných problémů ve vztazích Ruska a Evropské Unie. V politické sféře na spolupráci velmi nepříznivě působila kritika Ruska za odklon od demokracie na summitu v Samaře roku 2006. Prezident D. A. Medveděv se snaží zlepšit tuto situaci, což je hodnoceno Unií velmi pozitivně.  Při podepsání dohody v roce 1997 EU seznámilo Rusko především se souborem politických podmínek a stále kritizovala Ruskou federaci za jejich nedostatečné plnění. Bude spravedlivě říct, že jakýmsi problémem Unie je její snaha porovnat všechny státy s modelem západní demokracie. Přičemž nechce zohledňovat odlišnosti v historickém vývoji, mentalitě i hodnotovém systému lidí. V případě Ruska se nedalo očekávat, že evropeizace tohoto státu podle vzorku západních zemí půjde rychle. V dějinách Ruska jsou známa období, kdy se do značné míry přiklánělo k západním demokraciím, ale taky i kdy se odklánělo. I když období orientace na Západ byla spíše pozitivní pro rozvoj Ruska, chce, aby se s ním EU zacházela jako s rovnoprávným partnerem.

Se stabilizací ekonomické situace v Rusku v letech 2000-2008 se politika vůči EU docela změnila, zájem ruského národu o vstup do EU výrazně poklesl. Podle průzkumu vidí 45 % obyvatelstva ve sblížení s EU hrozbu, 25 % se bojí ztráty ekonomické nezávislosti, 15 % - nezavilosti politické, 15 % se obává ztráty kulturní svébytnosti. 40 % respondentů si myslí, že typ západní demokracie je pro Rusko destruktivní a naprosto nemožný.⁹ Podle V. V. Putina je důležité hledat vlastní cestu k demokracii a brat v úvahu “euroasijský rozměr země”.

Kromě odlišných pohledů na spoustu politických otázek existují mezi EU a Ruskem neshody i z ekonomického hlediska. Z toho důvodu, že Rusko ještě dlouhou dobu bude hlavním producentem zemního plynu, je naprosto viditelné, že se EU neobejde bez spolupráce s RF v problematice dosažení energetické bezpečnosti. Rusko také předpokládá výstavbu nových elektráren a vyvoz elektřiny a EU má obavy, že závislost na Rusku ještě poroste. Omezení této závislosti musí řešit stavba již zmíněného plynovodu Nabucco, ale smlouvy o dodávkách zemního plynu zatím podepsal pouze Ázerbájdžán. Zůstává otázkou, jaká bude další ochota členských států EU podílet se na výstavbě tohoto plynovodu. Rusko pevně drží pod kontrolou oblast energetiky, tak již v květnu 2007 se prezidenti Ruska, Kazachstánu a Turkmenistánu dohodli na modernizaci plynovodu, který vede po pobřeží Kaspického moře a také na výstavbě nového, který by se napojil na ruský tranzitní systém. Ve svém projektu Rusko obchází země, co mají vůči němu nepřátelský postoj a tím zbaví je možnosti něco ovlivnit či získat, jako přiklad vystupují Ukrajina a Polsko.

Velký problém pro EU představuje taky způsob, jímž RF uzavírá své smlouvy – Moskva většinou nejedná s Unií jako celkem, ale podepisuje dvoustranné smlouvy s konkrétními státy, aby EU nemohla sestavit kolektivní odpověď. Takovými smlouvami jsou například smlouvy o dodávkách surovin s Maďarskem, Slovenskem a dalšími zeměmi. V takové situaci Rusko jedná s každou členskou zemí zvlášť a je v postavení větší, silnější a vlivnější.

Jako problém vnímá EU stoupající snahu Gazpromu vstupovat do národních firem na zpracování a distribuci surovin, což znamená fakticky pronikání do jednotlivých zemí Unie. V oblasti energetiky je cílem Unie především to, aby Rusko umožnilo evropským energetickým firmám stejný přístup k jeho energetickým zdrojům, jako mají firmy ruské. Jednaní v této oblasti budou sice složitá. Na konci 20. století řada zahraničních podnikatelů začala působit v Rusku, ale po nástupu do čela země V. V. Putina byly tyto firmy zcela vytlačeny. Lze říct, že v době Putinovy vlády se stalo základním trendem zvyšování statní kontroly nad energetickými zdroji a omezení moci oligarchů, podnikajících v dané oblasti.

Nemůžeme očekávat, že se něco v této problematice změní, ale ovšem Rusko potřebuje zahraniční kapitál, zkušenosti a technologie, aby mohlo se nadále rozvíjet a nacházet nová naleziště. Unie, pokud chce dosáhnout co nejlepších podmínek spolupráce a záruk na dodavky strategických energetických surovin, musí vystupovat jako celek. Jen tak si dostane lepši ceny, delší kontrakty na dovoz surovin a prosadí své představy o podobě vzájemného obchodu.

Kromě vyjednávání o energetice a energetické  bezpečnosti by se měla nová dohoda o strategickém partnerství  týkat i problematiky volného obchodu. Evropská Unie hodně  kritizuje Rusko za používání opatření na ochranu vlastního trhu. Dále se má jednat o otázkách vnější bezpečnosti, problémech dodržování lidských prav a práv národnostních menšin, nezávislosti medií a svobodě tisku, zlepšení podmínek podnikání a úrovně vzdělaní. Kromě toho, Rusko má zájem o bezvízový styk se zeměmi Evropské Unie. Moskva se domnívá, že zrušení víz pozitivně ovlivní rozvoj obchodních vztahů a turistiky, ale EU má na tohle jiný názor – má strach z přílivu nelegálních imigrantů. Je třeba taky mít na vědomí i sporný přistup obou stran k podobě budoucí dohody. Unie preferuje takovou smlouvu, která bude jasně určovat závazky obou stran a co nejpevněji donucovat Rusko k jejich plnění. Moskva vystupuje pouze za rámcovou smlouvu o základních principech spolupráce a tuto dohodu pak chce doplňovat konkrétnějšími smlouvami k jednotlivým přijatým závazkům, například o spolupráci v kosmu atd. Podrobnost této smlouvy podle názoru Ruska vylučují lišící se vztahy jednotlivých členů EU s Ruskem. Ale navrhovaná Ruskem smlouva ponechává státu možnost podepsání dvoustranných dohod s členskými státy, což očividně oslabuje váhu EU jako celku.

Evropská unie se rychle rozšířila na 27 členů v letech 2004-2007 a teď má před sebou řešení spousty problémů kvůli tomu, že některé členy EU sledují pouze vlastní zájmy. Investoři začínají hledat otevřenější trhy, jako jsou například Indie, Čina neboli Brazílie. EU se snaží plnit požadavky Mezinárodního měnového fondu a redukuje své sociální systémy, ale není jisté, jestli limitovaní sociálního státu ve skutečnosti způsobí růst konkurenceschopnosti na světových trzích. Dneska taky nelze odhadnout, jaký vlastně dopad bude mít ekonomická krize v USA a dalších částech světa. Tohle všechno ovlivňuje přístup Ruska a EU ke vzájemným jednaní.

Perspektivy spolupráce

Rusko a EU mají složité a občas dosti nejednoznačné vztahy – můžou za to někdy polární, překrývající se zájmy, odlišná kultura a zvyky a podobné  věci. Navíc mají odlišný charakter ekonomiky, což  je dáno především obrovskou zásobou surovin všeho druhu u Ruska a snahou Evropy získat některé z nich jednoduchou cestou, a dědictvím SSSR – současna ruská ekonomika ještě  pořád neumí dokonale fungovat v moderním tržním prostředí. Existují určitě i problémy v oblasti bezpečnostní  politiky (jedná se zejména o systém protiraketové obrany). Obě strany však podnikají vzájemné kroky ke zlepšení  situace.

Rusko a EU se snaží dosáhnout svých zájmů  a zároveň udržet nebo pokud možno polepšit stávající vzájemné vztahy. Summit EU-Rusko prošel 7. prosince 2010 v Bruselu, jehož hlavními tématy se staly vstup Ruska do WTO a zrušení víz mezi Ruskem a Evropskou unií.  Rusko a Evropská unie naplánovaly opatření, které by vedly k ulehčení zrušení vízového režimu.¹⁰ Ale v skutečnosti uvažovat o této možnosti je příliš brzo, protože EU nemůže zatím přijmout tento návrh a to kvůli obavám z přítoku nelegálních imigrantů. Co se tyče problému vstupu Ruska do WTO, předseda Evropské rady Herman Van Rompuy oznámil, že se Rusko má co nejrychleji připojit k Světové obchodní organizaci. Ovšem jednání ohledně této otázky trvají už 17 let, i když jednaní o připojení nových států v průměru trvají kolem 5 let.¹¹

 Se zohledněním výše zmíněného bych chtěla udělat krátký závěr. Nebude to ale žádná prognóza (to by už zřejmě přesahovalo rámec dané práce, navíc nemám náležející zkušenosti ani data), bude se spíše jednat o jednu z možných variant – strategické partnerství je nevyhnutelné, ale musí byt založeno nikoliv na oboustranné kritice, naopak, na vzájemné důvěře a schopnosti vycházet vstříc.

 

 

Závěr

Od začátku politika Evropského společenství  ve vztahu k Sovětskému svazu a pak i k Rusku představovala pouze jednostranná a omezující pravidla importu a exportu zboží. Po uplynutí nějakého času obě strany si začaly uvědomovat, že jsou navzájem závislé a jediným správným řešením bude strategické partnerství. Tedy lze předpokládat, že jednaní o nové dohodě budou pokračovat, ale dosažení nějakého kladného pro obě strany výsledku nebude tak jednoduché a rychlé. Západ stále obviňuje RF z obnovení imperiálních pokusů, Rusko vytýká Západu, že se snaží použit mezinárodní právo k prosazení svých geopolitických zájmů, jak se to stalo například v odlišné pozici k (ne)uznání Kosova a Jižní Osetie. Ale pokud chtějí dosáhnout oboustranně výhodné spolupráce, musí se navzájem chovat jako rovnocenní partneři, kteří by si mohli důvěřovat. Tomu však neprospěje strašení ruskou hrozbou, ani konfrontační tón a výroky ruských představitelů, že Rusko Evropskou Unii nepotřebuje, ani nadřazenost EU vůči Rusku. Dobré vztahy mezi oběma stranami je schopna posílit jak EU, tak Rusko politicky a ekonomicky a přispět ke zvýšení bezpečnosti a posílení stability ve světě.